#
#
#
#
#

Navigace

Obsah

Kámen a písek v Nemojanech a okolí

Přírodní podmínky v našem kraji ovlivňuje poloha obce na rozhraní dvou základních geologických jednotek střední Evropy, Českého masívu a Západních Karpat. Na Drahanské vrchovině převládají hlavně horniny prvohorního stáří (karbonské). Vyškovská brána a Ždánický les jsou tvořeny sedimenty třetihorními. Nejčastěji se vyskytují horniny usazených slepenců, drob a břidlic. Pravděpodobně celá oblast byla v prvohorách pod hladinou moře, proto se zde potkáváme také s písky, jíly a slíny. Působením těchto přírodních sil a úkazů se v našem kraji nachází takřka veškeré suroviny pro stavební činnost. Možnosti těžby a zpracování těchto surovin bylo využíváno hlavně v minulosti. Podobná situace byla i v okolních přilehlých obcích – Olšany, Pístovice, Luleč, Drnovice.

 

LOMY NA KÁMEN

Počátek lomů na kámen se datuje k roku 1727, a to ke stavbě císařské silnice. Za Karla VI. započato bylo se stavbou nové a k tomu první „císařské“ silnice z Vídně přes Brno do Olomouce, za vedení hlavního zeměměřiče Jana Křoupala. Na dvě míle daleko (1 míle = 7,5 km) od stavby museli se dostavit poddaní robotníci s povozy, pěší a potřebný materiál, tj. kámen dodávati.

Lulečtí vozili kámen z místního lomu otevřeného za tím účelem na „Brdě“. Na krytí výdajů vybíráno bylo od 1. 5. 1727 na hranicích moravsko-rakouských erární mýto, např. obnosem 1 a 2 krejcary z vozu a kusu tažného dobytka a z vědra vína 45 krejcarů.

Práce na této silnici pokračovaly zvolna, hlavně pro nedostatek peněz. Teprve na konci roku 1740 dospěla stavba až k Olomouci, ačkoliv i tu se započalo se stavbou roku 1728. Na krytí výloh údržby silnic byla zřízena na početných místech měst mýta. U nás se mýtné vybíralo ve Vyškově a v Rousínově.

Drobné lomy se započaly otevírat začátkem 20. století. V roce 1901 ustavila se kamenická společnost „Jan Zmrzlý, kamenický mistr z Nemojan a Straka z Vyškova“. Pronajali si skálu zvanou Cigánov (dnešní Kutace) pod svatým Martinem. K činnosti se však té doby společnost nedostala, poněvadž povstala protivná společnost Jana Bezděka, Antonína Koudelky z Lulče, poslance Martínka z Hoštic a Ing. Kováře z Vídně. Tato společnost si vymohla kutací právo na témže místě jako společnost první. Začali skutečně vrtati štolu ku hledání uhlí. Pokusy to byly předstírané Ing. Kovářem, jednalo se jim o kámen. Později postaven před vchodem do štoly drtič, který však v činnost uveden nebyl. Společnost se finančně vyčerpala a rozpadla. Pak teprve začala pracovati společnost Jan Zmrzlý a spol. Kámen z lomu odvážen povozy na nádraží v Lulči asi po 2 roky. Na to postavena lanová dráha a drtič u nádraží. Lom s drtičem převzaly v roce 1914 Středomoravské drobové lomy, společnost s omezeným ručením v Lulči. Lanová dráha byla z části na katastru Lulče a z části v Nemojanech. Lom na Lulečsku a drtič v Nemojanech.

V oblasti Nemojan a Lulče bylo několik míst, kde byly prováděny více nebo méně úspěšné pokusy o těžbu kamene. Tato místa jsou většinou v lesním porostu. Příkladem je koupaliště U Libuše, bývalý lom, kde při lámání kamene došlo k odkrytí zdroje vody a lom byl zatopen. Jediným funkčním lomem zůstal velký kamenolom mezi Lulčí a Drnovicemi.

V roce 1905 byl na lichnštejnském panství (lesy směrem na Olšany) otevřen lom Janem Smutným a Janem Zmrzlým (tzv. Smutná skála).

Kamenné lomy měly i své stinné stránky: dne 28. října 1900 zřítil se kus skály v lomu p. Jana Zmrzlého a poranil těžce jeho bratra, Josefa. Utrpěl poranění míchy, roztříštění pravého ramene a hlubokou tržnou ránu na noze. Odvezen do nemocnice sv. Anny v Brně. V roce 1905 ve skále Jana Zmrzlého zabil se Jan Modlitba, domkař. Takových smutných událostí bylo více, mnohé jsou už zapomenuty.

 

PÍSKOVNY

Lomy na písek jsou v Nemojanech na několika místech. Největší je u Chobota (dnešní Hotel Nemojanský mlýn). Jeho otevření je pravděpodobně na počátku 20. století. Vžitý název této pískovny je „Písek“. Patří od počátku obci, ta ho pronajímala. Písek se používal na stavbách, hodil se i do betonu. Později se od jeho používání upustilo, pro vysoký obsah hlíny.

První záznam v obecní kronice je až z roku 1935, kde je záznam o stanovení ceny za nakopaný písek. V té době provedena změna – písek se neprodává na fůry, ale na metry krychlové (kubíky):

písek osívaný 1 m³ – 15 Kč, kopáčovi – 5 Kč, písek neosívaný 1 m³ – 13 Kč, kopáčovi – 4 Kč, štěrk 1 m³ – 4 Kč.

Dne 4. července 1936 usnesení obecního zastupitelstva o větší dodávce písku na stavbu kasáren ve Vyškově: nekatrovaný písek 1 m³ – 12 Kč, bez nakopání 1 m³ – 8 Kč.

Dne 12. července 1936 kopání písku zadáno p. Tvarůžkovi z Vyškova 1 m³– 4,50 Kč.

Na konci roku 1936 obecní pískovna pronajata p. Janu Skácelovi z Tučap. Bývalý nájemce p. Tvarůžek podal na obec žalobu na obnos 102 000 Kč, což bylo vzato na vědomí na sezení zastupitelstva dne 6. 10. 1937. Obec je napadena neprávem a bude se hájit. Soudní řízení s p. Tvarůžkem procházelo všemi instancemi soudů až k nejvyššímu a ten rozhodl: p. Tvarůžek nemá nárok na nějakou úhradu od obce a je povinen zaplatit obci obnos 8 500 Kč.

Písek - starýZáznam z obecní kroniky v roce 1941:

Obec Nemojany vlastní pískovnu u Chobota. Pronajaté kopání měl p. Skácel Jan z Tučap. Nařízením okresního úřadu ve Vyškově bylo p. Skácelovi odebráno právo kopati písek a živnostenský list mu byl odebrán. Těžení písku měli dostat Němci Schurins a Singer z Hlubočan, vedoucí osobnosti německého živlu na Vyškovsku. Tito se ucházeli o pronájem pískovny u starosty obce Václava Srny č. 118. Po několikerém nezdařeném jednání obrátili se na náměstka Vlastimila Pouchlého (řídícího učitele v nemojanské škole), ten snad ze strachu před pronásledováním pronájem jim přislíbil. Před hlasováním na zasedání zastupitelstva v září povstal starosta Václav Srna a otevřeně prohlásil, že Písek Němcům za žádnou cenu nedají. Brzy po této schůzi byl starosta pozván k okresnímu hejtmanovi Bergmanovi. Po výslechu doporučil hejtman starostovi, ať si pozve zájemce do ústraní u piva a jistě se dohodnou. Starosta Srna této rady neuposlechl a byl krátce na to volán na gestapo do Brna. Tam činěn na něj nátlak a vyhrožováno mu žalářem. Jelikož ani tehdy starosta obce Václav Srna neuposlechl, dostal dne 19. 11. 1941 tento přípis ve znění německo-českém:

Ve Vyškově dne 18. 11. 1941 čís. j. 3336

Pan Václav Srna, starosta v Nemojanech č. 118. Bylo zjištěno, že přes přísná nařízení udati správně stav dobytka, zatajil jste jako starosta jedno tele. Mimo to, projevil jste v záležitosti při pachtování pískoviště v Nemojanech stanovisko výslovně protiněmecké. Z toho je patrno, že Vy, který jako starosta jste pověřen hájením veřejných zájmů, sám je hrubě porušujete, takže plnění zákonných a občanských povinností nemůžete požadovati od svých spoluobčanů. V důsledku toho zbavuji Vás funkce starosty obce Nemojan a nařizuji Vám, abyste úřad předal ihned svému náměstkovi Vlastimilu Pouchlému.

                                                 Podepsán Dr. Bergman

Písek - novýZa krátký čas přišel nový přípis, jímž se nařizovala volba starosty, ale za toho může být zvolen jedině Vlastimil Pouchlý. Volba provedena 29. 11. 1941. Pro občany naražena čtvrtka piva. Volbě byli přítomni úředníci okresního úřadu Jan Rusmann a dr. Jahoda.

Po válce dne 29. 11. 1947 dána výpověď nájemci obecní pískovny Janu Skácelovi z Tučap. Obec vzala dobývání písku do své režie. V roce 1949 zakoupen drtič za 80 000 Kč k zužitkování hrubého písku. V té době byly v pískovně čtyři násypníky do aut a povozů, kolejnice s vozíky pro navážení písku, naviják pro vytahování vozíků z místa těžby. V 60. letech 20. století těžilo písek místní JZD (dnes zemědělské družstvo). Při těžbě došlo k vybagrování až na spodní vodu a těžba byla postupně ukončena.

Dalším pískem v Nemojanech je „Haškův písek“, ležící za rybníkem Chobot, proti proudu potoka Rakovce západním směrem. Roku 1928 vyměnil Antonín Haška, rolník z Tučap, od Jana Pokludy vinohrádek a otevřel na tom poli písečný lom. S pískem jezdil kolem Nivek do Nemojan přes Branku (místní část). Poněvadž za mokrého počasí jest z toho lomu špatná cesta, chtěl jezdit přes chobotské zahrady a přesvědčil se v pozemkové knize, že přes Chobot vede veřejná cesta. Chobotský mlynář pan Alois Hanáček zakázal panu Haškovi jezdit přes Chobot a ohradil se proti veřejné cestě tím, že při vjezdu do mlýna stávala brána, která se zamykala, a také dva mosty opravují majitelé mlýna. Mlynář podal odvolání k obecní radě proti této cestě. Obecní zastupitelstvo na svém sezení 11. 4. 1931 dalo za pravdu tomuto odvolání, že přes Chobot nikdo nejezdil. Pan Hanáček daroval na to dvě míry pole parc. č. 413/2 jako obecní majetek. Proti tomuto rozhodnutí se pan Haška odvolal. Přijela komise z okresního úřadu a od zemského úřadu v Brně. Pozváni též starší občané a obecní úřad, kteří dosvědčili, že tam žádná veřejná cesta nebyla a že u okresní silnice při vjezdu do chobotského mlýna bývala brána. Pak přišlo od úřadu rozhodnutí, že cesta veřejná se zrušuje a patří jako soukromý majetek majitelům Chobota. Písek z Haškova písku se používal na jádrové omítky. Těžba byla postupně nerentabilní a zanikla.

Podobný osud měla i pískovna za Hranáčem (bývalá hájovna), která je vzdálena několik set metrů od Haškova písku, proti proudu potoka Rakovce. Zde se těžil velmi jemný písek vhodný na vrchní omítky (tzv. fajnovou). Byly zde vykopány umělé sloje, tyto neměly žádnou výdřevu, žádné zabezpečení. Působením povětrnosti a prorůstáním kořenů stromů došlo ke zřícení stropů a tím zasypání těchto slojí v 70. letech 20. století. Za druhé světové války, v době osvobození, sloužily sloje této pískovny jako úkryt pro některé obyvatele Nemojan.

Rudolf Klacek, leden 2015