#
#
#
#
#

Navigace

Obsah

Rok 1945 – Osvobození obce

Doslovný zápis ze školní kroniky (psaná od roku 1900 do 23. 3. 1949). Jedná se o veřejnosti neznámý text, originál je uložen v soukromém archivu.

 

Školní rok 1944–1945

... Vánoční prázdniny začaly se 21. prosince a různým prodlužováním, jako pro nedostatek uhlí, ubytováním couvajících německých tlup, byly prázdniny prodlouženy do 3. dubna. Ježto byly velmi časté přelety spojeneckých svazů a hrozilo nebezpečí bombardování, byly děti propuštěny ze školy na neurčito a chodily si pro úlohy (od zimy). V důsledku blížící se fronty nechodily děti do školy vůbec. 

Řídící učitel Valenta František, jako místní vedoucí osvětové služby, byl okresním vedoucím Appeltem, s mnoha jinými, určen konati protibolševické přednášky v celém okolí. Dostal přednášku tištěnou. Ta byla však takového druhu, že dobrým Čechem nemohla býti přednesena vůbec. Řídící učitel hlásil se nemocným, ale nic nepomohlo. Dostal určovací lístek, v které obci a kdy přednáška bude, s podotknutím, že přednášky budou kontrolované. Přednášející nesměl se zmínit, že je mu nařízeno přednášku konati a tuto musel znáti zpaměti. Ježto přednáška hemžila se urážkami prvého i druhého našeho prezidenta a zlehčováním činitelů zahraničního odboje, vypracoval si řídící učitel přednášku svou, v níž vyzdvihl inteligenci českého rolníka a dělníka a málo zakrytě dával naději na blížící se konec a uspořádání věcí po našem. Na přednášce v Habrovanech měl skvělý úspěch a potlesk svědčil, že posluchači rozuměli. Druhý den 13. XII. přednášel v Tučapech, kde však byl přítomen okr. vedoucí a oši* Alfons Appelt s učitelem – fašistou Votrubou z Vyškova. Po celou dobu přednášky dělali si poznámky, což nevěstilo nic dobrého. 14. XII. tutéž přednášku měl Valenta Fr. v Nemojanech. V obou obcích s úspěchem. Když však 15. XII. přišel přednášet do Lulče, dostavil se jakýsi Drbal z Nemotic, vedoucí Vlajky** a oznámil, že ř. uč. je přednášek zproštěn a sám je z vyššího rozkazu přejímá. Ř. uč. Valenta jeho řeč na místě ne zrovna lichotivě posoudil. Za to byl obeslán před okr. hejtmana Buzka, kde mu týž přednášel závadná místa z přednášky v Tučapech a tvrdil, že přednáška byla pro bolševiky a ne proti bolševikům. Dalo to mnoho práce ř. uč. Valentovi, než aspoň hejtmana trochu přesvědčil, že není řečník a že mu bylo pány kontrolujícími asi špatně rozuměno. Po udělené důtce a 4 nedělích domácího vězení byl řečník propuštěn. V předjaří byl sám okresní hejtman gestapem zatčen a za 3 dny zastřelen. Jeho syn, německý voják, utekl z fronty, skrýval se u něho, sám pak synovi vystavil falešné doklady. Tím se dalo vysvětlit, že okr. hejtman duševně zjihlý, nenaložil s ř. uč. Valentou tvrdě, jak bylo v takových případech zvykem. Když se setkal ř. uč. Valenta 26. I. s okr. insp. Appeltem na schůzi vedoucích škol, říkal mu, že měl ve svých přednáškách pravdu. Fronta se kvapem blížila.

Docházejí zprávy, že internovaní naši lidé jsou hnáni z internačních táborů z východu do vnitrozemí za krutých mrazů. Po cestě hynou vysílením, zimou, hladem. Kdo nemůže pochodovati, je nucen vystoupiti a je gestapáky na místě zabit střelou do týla. Vězni, kteří jsou dopravováni drahou, jsou vezeni polonazí, bosi, na otevřených uhelných vagonech, o hladu a žízni. V Přerově bylo několik vězňů a civilistů zastřeleno v nádraží u vlaku, když civilisté chtěli ubožákům dáti chleba. Kdo cestou ve vagoně zemřel, byl vyhozen nahý na trať. 

Fronta se blíží a s ní i nedočkavost, jak to dopadne. Nálety bylo přerušeno vedení elektřiny, takže od začátku dubna jsme bez světla a rádia. Noviny přestaly vycházet 17. 4. 1945. Není odnikud zpráv. I pošta vázne. Hřmění děl se denně blíží. Do lulečského nádraží byl postaven muniční vlak pro zásobování úseku Bučovice – Křtiny. Dne 21. 4. pokusila se ruská letecká eskadra vlak bombardovati. Útok provedla asi z výše 1 000 metrů. Silný vítr bomby odnesl až 50 metrů od cíle. Několik bomb dopadlo na nádraží, kde byl usmrcen přednosta stanice Jan Štěpán a pokladník Kovář Josef. U obecní váhy, u podjezdu, sedával nemocný reumatismem Jan Žemla. Byl zabit střepinami pumy, která padla za něho asi 2 kroky, v okamžiku, kdy bral za kliku dveří u váhy, kam se chtěl skrýt. Oběti tyto měly pohřeb 23. dubna. Z kopce Martin bylo viděti blížící se frontu, záblesky z děl a hořící vesnice. Správně jsme odhadovali, že v neděli 29. 4. budeme již zabraní, když to půjde dobře. Nezdařeným útokem na vlak byly zasaženy i některé domy u nádraží: Kramář Josef č. 122, Baláš František č. 112, Straškrábová Josefa č. 96. Byly částečně pobořeny a hospodářská stavení vyhořela. Zatím se v obci ubytovaly jednotky ustupující německé armády.

Po poledni 25. dubna silný svaz ruských letadel znovu napadl muniční vlak a zapálil jej. Pisatel byl očitým svědkem. Díval se na celou akci z pod půdního okna ve škole. S ním pozoroval hrůzné, při tom však krásné divadlo pan stavitel Karel Liška. Nejdřív vyhořel vagon s raketami, které vybuchovaly po stovkách a ve vzduchu svítily žlutě, zeleně a červeně. Pak chytly vagony s minami a kusy železa dopadaly až do školní zahrady. Pojednou se vyvalil černý sloup kouře a vyšlehl ohromný rudý plamen k obloze. To chytily naráz dva vagony ekrasitu. V tom okamžiku strhl řídící učitel stavitele stranou za zeď, ale ničivá vlna byla již zde. Všechna okna u školní budovy byla vysypána, okenní rámy roztříštěny a dveře u tříd rozbity a dveřní obklady (futra), hlavně v bytě řídícího, vyrvány ze zdi. Na stěnách nezůstal ani jeden obraz. Střecha smetena. Všude jen tříšť a spoušť. Škola se celá pohnula a některé zdi a stropy popraskaly. V obci nezůstala jedna střecha celá a 90 % oken vzalo za své. Nejhůře na to doplatily domy u nádraží, které z větší části byly pobořeny. U nádraží byly připraveny haldy klád k nakládání. Ty byly rozmetány a hozeny k lulečské silnici, 900 m³ dřeva složeného u nádraží v haldě chytlo a shořelo, s ním i 2 řepařské váhy. Krytina na kostele sv. Martina byla rovněž smetena.

Dne 24. dubna přišla do obce německá Sprengabteilung (ženijní jednotka), která měla minovat všechny křižovatky v obci a soutěsky silnic. Velel jim jakýsi hejtman Knoll. Dle disposic měli se Němci v obci zdržeti asi 14 dní. Po výbuchu vlaku ještě týž večer odjížděli pryč. Jak bylo později zjištěno, byli zajati u Babic. Na autech měli znak skákajícího jelena.

Od zimy byli nuceni všichni občané pracovati na porážení klád v lese a dělání protitankových zábran. Obec byla slušně opevněna. Jen zničení muničního vlaku obec zachránilo od úplného zničení. Dne 25., 26. a 27. 4. ve dne v noci projížděly automobilové i tažné kolony vesnicí směr

Vyškov nebo Račice. Vyrabovaly a odvezly zboží z obchodu Bezděkova a Smutného.

U sokolského cvičiště byly dílny na opravu aut a tanků. Projíždějící osádky říkaly, že byly v bitvě u Slavkova a Rousínova. Dne 27. 4. oddíl asi v síle slabé roty odpočíval u hostince Paláskova. Hostinský Palásek slyšel jakýsi monotónní zvuk a vyšel z krytu. Viděl, že celý houf německých vojáků se modlí. V tom dal přišedší důstojník, asi poručík, notně podroušený, rozkaz k nástupu do bitevní linie. Tu vystoupil voják a hlásil mu, že nastupovat nebudou, že nejsou zvířata, aby sloužili za „kanonen futter“ (žrádlo). Důstojník chtěl odvážlivce zastřelit, ale bylo mu v tom ostatními vojáky zabráněno. Mnozí z nich sháněli civilní obleky. Byli to Rakušané. Konečně odtáhli směrem na Tučapy, část pak šla k Habrovanům.

Fronta se rychle blížila. Za ustupujícími zálohami byla hnána stáda zbídačeného dobytka. Do školy přišlo několik zběhů, kteří již s válkou nechtěli nic mít. Rozklad německé armády byl neodvratný. V noci jižní a západní obloha přímo hořela. Boj o Brno byl ukončen. 

26. 4. odpoledne zaujaly protiletadlové německé kanony postavení mezi nádražím a hlavní silnicí. 27. 4. sestřelily 7 ruských letadel. Odpoledne však byly napadeny silným ruským svazem a úplně umlčeny. Ráno po nich nebylo již památky, jen rozmetané okopy a díry po pumách. V noci o 3. hodině ráno vylétl do povětří jeden oblouk železničního mostu do povětří.

Nádraží bylo úplně zničeno. Kolejnice vytrhány a odhozeny do polí. Tam, kde stály vagony s ekrasitem, celkem tři, zela jáma asi 30 m dlouhá, 5 m hluboká a asi 15 m široká. Druhá jáma byla o něco menší. Železniční kolejnice byly pokrouceny jako tkaničky. 45 vagonů bylo shořeno a rozmetáno. Všude válela se pěchotní a dělostřelecká munice, zničená děla a různý válečný materiál. Pohled na to byl žalostný.

Již několik dní lidé bydleli v krytech, sklepích a kolem 200 osob bylo shromážděno ve skalní jeskyni nad silnicí u lesa. Ve školních sklepech bydlelo asi 25 osob a v noci byl stav 45.

Bitva o Nemojany a horský masiv Liliohorský začala z rána 28. 4. O půl 7. bylo pozorovati slabé pohyby pěchotních jednotek. Asi o půl 9. couvla německá pěchota do linie Podbřežice – jižní okraj Tučap – svah kopce jižně asi 100 m od potoka Rakovce až ku trati. Odtud šla německá linie od cihelny po jižním okraji Nemojan do Horky. O 10. hodině objevily se kozácké hlídky na celém hřbetu kopce k Habrovanům a brzy za nimi se objevily tanky. Přestřelka se začala stupňovati, až asi od 11 hodin do 13 hodin 20 minut nebylo slyšet vlastního slova. O 13. hodině leželi Němci v linii podél zdi zahrady Zmrzlých č. 23 a za zdí mlýnské zahrady, podél potoka až k Chobotu. Jeden kulometčík se usadil ve štítě domku p. M. Hermanové č. 27 a odstřeloval silnici od Voráčových až po křižovatku před dům Smutných č. 1. Ruská hlídka se dostala až k domku p. Hermanové a ručním granátem německého kulometčíka vypudila a domek byl okamžitě v plamenech. Je to domek proti hlavnímu vchodu do školy. Mezi tím shořel stoh na zahradě u Zmrzlých č. 21.

Ustupující němečtí vojáci kryli se při každém hvízdnutí kuličky nebo granátu a byl na nich vidět hrozný strach. Ti, kteří byli za zdí zahrady Zmrzlých č. 23, jen na domluvy důstojníka odvážili se postavit a střílet na postupující ruské hloučky. Pak couvali směrem na Luleč. O 13. hodině 20. minutě dostala se první bitevní ruská linie ke škole. Volala do sklepa, jsou-li tam Češi. Když byli uvítáni, prohlédli místnosti, zda nejsou ukryti někde Němci, a zase postupovali vpřed. V tom ruský tank zaútočil přes školní zeď u dvorku a celou ji položil. Všichni muži ukryti ve školních sklepích ihned chopili se práce a odklízeli zábrany a překážky. Nyní každý pochopil, co to znamená, že se ruská armáda valí. Pěchota rychlým krokem ve dvou kolonách valila se silnicí, za ní tryskem třemi řadami bitevní povozy, tanky, pancéřová a zásobovací auta, granátomety a dělostřelectvo nejrůznějšího druhu. Několikrát ozvaly se kaťuše, tj. rychlovrhače raketových střel. Do školy ubytovalo se obvaziště. Doktor, původem Gruzínec, požádal o slámu a prostřel na ni krásné perské koberce a teprve na ně byli položeni ranění. Ošetřovna byla v bytě řídícího učitele, jelikož ve třídách byla sláma po Němcích a byla promíšena sklem. Třídy se druhý den vyklízely a myly pro zřízení nemocnice. Celkem se ve škole vystřídaly tři nemocnice. 

29. 4. začala se záloha valit zpět. Přijely kaťuše. Velela jim žena, nadporučík. Zastavila se ve škole (byl zde velitel pluku, který řídil operace) a vypravovala, že je 4 roky na vojně, byla 3× raněna a měla několik vyznamenání. Naše ženy chtěly ji pohostit, ale odmítla, požádala jen o sklenici vody a v tom dostala rozkaz k odjezdu. Asi za čtvrt hodiny bylo slyšet od Drnovské, jako by se svět bořil. To velitelka kaťuší pomáhala ss-manům, kteří spěchali provést protiúder, k rychlejšímu ústupu. Na zpáteční cestě se opět zastavila ve škole a ukazovala, že nemá už ani ruční granáty. I na ty došlo. Němci couvli na Vyškov a kaťuše, bez ztrát, se vracely zpět. Několik nás žádali jsme plukovníka o zbraně, že také pomůžeme. Plukovník však řekl říd. uč.: „ Děkuji vám, není vás potřeba. Nás je dost. Vás Čechů je málo, bylo by vás škoda.“ A tak pomáhalo se, kde se dalo. Nosili se ranění, pochovávali se mrtví, sháněla se sláma, dělalo se dřevo pro nemocnici atd.

Před domem č. 21 leželi na silnici při útoku pancéřů 2 němečtí ranění, kteří byli pancéři úplně rozježděni. V hostinci u Palásků byl německý lazaret. V poslední chvíli před ústupem byl tam přinesen raněný Němec a tam zemřel. Ležel tam s ránou v břiše uprostřed sálu a okno zásahem bylo rozbouráno i s kusem zdi. Ve vesnici byly jenom zálohy a bojovalo se o Vyškov. Obyvatelstvo si oddychlo. Hned se chopilo práce a známky bitvy rychle mizely. Majitelé potahů však zakusili. Když nemohli s koňmi, museli s kravami. V noci z 8. na 9. května bylo uzavřeno příměří. Byl konec války, konec týrání a poprav. Opět po 6 letech jsme si mohli volně vydechnout. Zásoby ze skladišť musely se odvézt až do Tišnova a k Jihlavě. I majitelé krav museli jet až do Tišnova. Přijeli zpět až za 10 dní. Krávy byly stlačené a nemocné. Jiní byli nuceni hnát stáda dobytka za ruskou armádou. Dobytek se pásl na obilí, jetelinách, na lukách, prostě všude, kde se zastavil. Ruská armáda se z části stravovala v místě, ze zásob, které byly po ruce. Poměr našich lidí k Rusům byl velmi přátelský. Naši lidé by byli Rusům dali poslední, co měli. Vyskytli se však v ruské armádě jednotlivci, kteří zde nezanechali dobrý dojem, ačkoli měli rozkaz chovati se ukázněně. Jinak byli ruští vojáci přísně trestáni. Jsme však rádi, že nám vydobyli svobodu a budeme s vděčností na ně vzpomínat.

Zemřelí vojáci dne 28. a 29. dubna byli pochováni před okny u školy, u Voráčů, na nádraží a jinde. Nejvíce raněných bylo v noci 30. dubna: celkem 60, z toho jich 6 do rána zemřelo. Možno odhadnouti, že na území Nemojan padlo asi 65 Rusů, včetně letců sestřelených 27. 4. Všichni Rusové byli pak v zimě vykopáni a odvezeni do Brna na společný hřbitov. Kolik padlo Němců, není možno odhadnout, ježto byli pochováni dílem v polích, dílem na hřbitově.

Nikomu z přímých svědků bitvy o Nemojany nevymizí z mysli ten elán, s jakým ruská armáda postupovala. Pisatel této části kroniky pozoroval pohyby obou armád po celý den 26., 27., 28. dubna ze střechy školy. 28. 4. odešel pisatel, pak stavitel Karel Liška a výpravčí ČSD Milan Jaroš o 11. hodině 30. minutě do sklepa, odtud pak jen občas se šli podívat, co se děje venku. Škola dostala 4 zásahy. Jen jeden byl větší a zpřerážel nad kuchyní ř. učitele 5 trámů. 

Na školních pomůckách je 28 000 Kč škody, na budově 79 000 Kč. Školní zahrada byla udupána. Byly na ní postaveny 2 nemocniční stany. Stromky a keře, které ř. učitel Valenta vysázel, vzaly za své.

A tak od 9. května 1945 začínáme znovu. Poslední zbytek nemocnice odstěhoval se 26. 5. 1945. Začalo se vše čistit, malovat, mýti a 4. 6. začalo vyučování. Bylo však přerušeno od 11. 6. do 14. 6. pro odstřel asi 35 000 kusů těžké munice, která byla rozházena všude, hlavně kolem nádraží, a byla odborníky ničena. Učí se, jak se dá, jen aby škody a mezery ve vědomostech co nejdříve zmizely. Nikdo z dětí ani z učitelů si nevzpomene na němčinu, jako by jí nikdy nebylo. Vyučuje se hlavně dějepis a vlastivěda. Děti se rády učí, mají mnoho zkušeností a rády své zážitky vypravují. Napravují se škody na každém kroku. Školní rok ukončen 18. 7. 1945.

Každý občan měl práce doma až nad hlavu. Nebylo možno dostati dělníky na odklizení trosek ze dvora, půdy a zahrady. Ř. uč. vstával denně o 4. hodině ráno a pracoval až do půl 10. večer. Postavil nové ploty, odvezl na kolečkách rozbitou krytinu a sklo do tankové jámy u transformátoru, dával do pořádku školní knihovnu, inventář, archiv, který to přečkal.

Toto je konec zápisu ve školní kronice pro školní rok 1944–1945. 

 

Vysvětlivky: 

* oši – okresní školní inspektor

**Vlajka – studentské fašistické hnutí v Československu, založené ve 20.–30. letech 20. století. V roce 1938 ji ČSR zrušila, obnovena Němci za Protektorátu.

 

Rudolf Klacek, únor 2015